Prof. Lenku Špinarovou asi v odborných kruzích netřeba představovat. Známá kardioložka, přednostka I. interní kardioangiologické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, je jedinou ženou na tomto postu v České republice. Dnes slaví významné životní jubileum.
Paní profesorko, bylo pro Vás jako pro ženu těžké se dostat až sem, k pomyslnému vrcholu oboru kardiologie?
Musím přiznat, že to bylo velmi těžké. Neměla jsem žádné úlevy a kromě profese jsem zvládala i péči o rodinu a výchovu malého dítěte. Začínala jsem na okrese, kde jsem sloužila i osm služeb měsíčně, po roční mateřské dovolené jsem přešla na kliniku a tam začínala jako poslední sekundář. Sloužila jsem služby, udělala dvě atestace, potom Ph.D., v roce 2002 habilitaci a v roce 2005 profesuru. Byla jsem tehdy nejmladší profesorkou Vnitřního lékařství v oboru Kardiologie.
Jak jste se vůbec k medicíně a profesi kardioložky dostala?
Studium medicíny mně, tak říkajíc, vypadlo metodou vylučovací. Na gymnázium jsem chodila za doby totality, kdy se do humanitních předmětů míchala tehdejší ideologie. Mě velmi bavil dějepis a jazyky a původně jsem si myslela, že bych je mohla studovat. Ale tehdejší výklad byl proti mému přesvědčení, a tak jsem si oboje nechala pouze jako koníčka. Pro medicínu jsem se rozhodla až ve 4. ročníku na gymnáziu, protože do tohoto oboru se politika nepletla. Nebyla jsem tedy žádným zapáleným člověkem pro medicínu. Po absolvování teoretických oborů mě ale chytla klinická medicína, zejména interna – a z ní kardiologie. Měla jsem velké štěstí na výborné pedagogy a také na to, že jsem se zapojila do SVOČ (pozn. studentská vědecká a odborná činnost), kde se nám velmi věnoval prof. Dvořák z II. interní kliniky FNUSA. Díky němu naše skupinka třikrát vyhrála fakultní kolo, dvakrát i celostátní. A díky němu jsem se také naučila přednášet a začala výzkumnou práci.
Co máte na profesi kardioložky nejraději a co naopak ne?
Líbí se mně mnohotvárnost a pestrost kardiologie. Není to v žádném případě běžná rutina. Každý si navíc může vybrat pole zájmů, které ho baví. Jsou zde specializace invazivní, přístrojové, zobrazovací metody, diagnostické či farmakoterapie. Já sama se zabývám srdečním selháním, transplantací srdce, echokardiografií a farmakoterapií. Bylo štěstím, že jsem od 90. let mohla vidět vznik a rozvoj všech klíčových oborů kardiologie: začátky intervenční kardiologie, elektrofyziologie i transplantace srdce. A co mě spíše zatěžuje? Jednoznačně administrativa a papírování, které s sebou přináší vedoucí funkce. Paradoxně v době počítačů této činnosti neubývá, ale naopak ji přibývá.
Jakými pacienty se vlastně zabýváte nejčastěji?
Mým zájmem je srdeční selhání a transplantace srdce. Měla jsem to štěstí, že jsem stála s prof. Tomanem, bývalým přednostou naší kliniky, u zrodu kardiologické části programu transplantace srdce. První transplantace byla v Brně provedena prof. Černým v roce 1992 a do dnešní doby úzce s Centrem kardiovaskulární a transplantační chirurgie spolupracujeme. Z naší kliniky jako z terciárního kardiologického centra vychází indikace transplantace, která je následně probrána společně s kardiochirurgy na indikační komisi. Pacienti jsou potom po dobu čekání na transplantaci sledováni na našem pracovišti, na operaci předáni na kardiochirurgii, kde většinou tráví 3–4 týdny, aby byli dále trvale sledováni u nás.
Jak vybíráte, pro koho je vhodné jaké srdce?
Aby mohl být pacient transplantovaný, tak na jedné straně musí být závažně kardiologicky nemocný, na druhé straně nesmí mít významné komorbidity (pozn. současný výskyt více nemocí), které by limitovaly jeho dlouhodobé přežívání. A samozřejmě velmi důležitá je motivace pacienta a jeho ochota spolupracovat. Srdce se vybírá na základě shody v proporcích a shodě v krevní skupině. Vyšetřují se rovněž speciální imunologické parametry a míra shody. Po úspěšné transplantaci se pacienti znovu vrátí do běžného života, mohou se věnovat své rodině, svým koníčkům, někteří začínají i sportovat. Drtivou většinou si pacienti nové šance váží a dbají všech doporučení a užívají medikaci. Bohužel jsou i výjimky – naštěstí málo časté – kterým tzv. narostou křídla, přestanou užívat léky a potom skončí špatně. Řada pacientů má rovněž problém zpracovat, že srdce, které mají, patřilo někomu jinému. Někdy trvá i léta, než je přijmou za své.
S transplantovanými jste i poté v kontaktu…
Naši transplantovaní pacienti jsou společensky velmi aktivní a mají svou pacientskou organizaci – Spolek Markéta. Každý rok se scházejí na jeden víkend, kdy jsou přítomni i ošetřující lékaři, společně rozebírají své problémy a společně si také zasportují i užijí společenského večera. Tradiční je utkání ve volejbalu mezi družstvem pacientů a zdravotníků. Výsledek dosud odehraných utkání je zatím nerozhodný, tak uvidíme letošní rok (úsměv). Setkání s pacienty je vždy emočním zážitkem, protože člověk si říká, že kdyby nebylo transplantace, tak tito lidé tady již vůbec nejsou. Velmi dojemné bývá předávání druhých rodných listů s datem transplantace – tedy druhých narozenin.
Prof. Lenka Špinarová při odhalení pamětní desky a sochy dárců orgánů v kapli sv. Anny.
Váš manžel je také kardiolog. Nosíte si práci domů? Není to někdy pro vztah zátěž?
S manželem jsme spolužáci z ročníku z fakulty. Dělali jsme spolu i SVOČ a již od dob studentských jsme spolu soutěžili, kdo bude lepší, kdo čeho dosáhne. Tato soutěživost v nás zůstala i po promoci a jen díky tomu jsme dosáhli oba profesury. Kdybychom se navzájem nepotkali, tak bychom asi oba skončili jako ambulantní kardiologové. Tím, že jsme byli každý na jiném pracovišti, tak jsme mohli rozvinout spolupráci svých klinik, dělat multicentrické projekty, vzpomněla bych třeba registr AHEAD v oblasti akutního srdečního selhání nebo FAR NHL v oblasti chronického srdečního selhání. Měli jsme také navzájem pro svou práci pochopení, společně jsme jezdili na konference nebo sjezdy, kde jsme oba přednášeli. Dlouhou dobu jsme si nosili práci i domů, týkalo se to zejména přípravy přednášek nebo psaní článků. V posledních třech letech, kdy máme krásnou vnučku, jsme ale učinili rozhodnutí, že volný čas doma budeme věnovat jí. Týká se to i společných dovolených, práce musela trochu ustoupit. V našem věku už chceme mít práci pouze v práci.
Kardioložkou je i Vaše dcera. Je to proto, že vlastně vyrůstala v „tématu kardiologie“?
Prostředí mělo na dceru určitě vliv. Jako dítě s námi bývala i ve službách v nemocnici. Nicméně po gymnáziu řekla, že určitě na lékařskou fakultu nepůjde a přihlásila se na odbornou biologii na Přírodovědecké fakultě MU, kde úspěšně ukončila první ročník. Sama pak přišla s poznáním, že obecné přírodovědné zaměření ji nebaví, a že raději půjde na medicínu. Na lékařské fakultě až do posledního ročníku tvrdila, že půjde k lékové firmě, a proto současně vystudovala i magisterský obor z ekonomie. Když jsme se s tím již vyrovnali a snažili se jí pomoci najít místo, v posledním semestru řekla, že bude dělat kardiologii u mě na klinice. Sama si našla svou cestu a v oboru se jí zalíbilo. Chytlo ji i přednášení, takže opakovaně vystoupila na národních i mezinárodních akcích a v průběhu mateřské dovolené dopsala svou Ph.D. práci. Letos složila i atestaci z kardiologie, baví ji echokardiografie, klinická kardiologie a mimo kliniky pracuje také v soukromé ambulanci. Sama za námi přichází se zajímavými případy, které konzultuje a je vidět, že ji to baví. Mám od ní i hezkou fotku vnučky, kdy si zkusila vzít do ruky ultrazvukovou sondu… (smích) Tak třeba se klube další „pokračovatel“.
Jste špičkou ve svém oboru. Přesto, máte ještě nějaké mety nebo přání?
Dosáhla jsem svého profesního vrcholu a nemám v mém věku již žádné ambice dalšího růstu. Rozhodně nejsem typ, který by pokračoval dále v politických funkcích. Jsem velmi ráda, že jsem si připravila výborného nástupce, který je národně i mezinárodně uznávanou kapacitou v kardiologii a ve specializaci srdeční selhání a transplantace, a kterému po vypršení mé funkce předám kliniku. Každý má mít soudnost a odejít z funkce, dokud je v kondici. To je i můj úmysl. Budu se dále věnovat studentům, přednášet, mít svou ambulanci a také čas na rodinu, především na vnučku.
Zbývá Vám čas na koníčky, jiné zájmy než kardiologii?
Čas na koníčky byl dříve ohraničený, nyní ho již mám více a do budoucna ho chci mít ještě víc. Mám ráda jazyky, historii, cestování, četbu knížek. Volný čas trávím ráda na chalupě na Vysočině s rodinou a také v zahraničí u moře. Mám velkou motivaci ukázat celý krásný svět vnučce, a předat jí své bohaté zkušenosti, aby se jednou mohla sama rozhodnout, jakou cestou se v životě vydá.
