„Práce zdravotní sestry pro mě vždycky byla víc než povoláním posláním,“ říká Magdalena Sedláčková, služebně nejstarší sestřička Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Na I. interní kardioangiologickou kliniku nastoupila před 49 lety hned po zdravotní škole a neměnila by. Přečtěte si při příležitosti dnešního Mezinárodního dne zdravotních sester nejen její vyprávění o proměnách tohoto povolání.
Vybavíte si, jak vypadal Váš první den u sv. Anny?
Nastupovala jsem 1. srpna roku 1973 na I. internu, odd. 31. Byla jsem plná očekávání, jak co bude a půjde, protože na praxích měl člověk za sebou neustále učitelku. Najednou jsem byla sama za sebe, ale měla jsem štěstí na dobrý kolektiv, staniční se nám novým snažila pomoci a ten nástup ulehčit.
Zůstala jste klinice věrná po celou dobu?
Ano, na I. IK jsem zůstala až do dnešního dne. Na odd. 31 jsem se později stala staniční sestrou, a když jsem se vrátila po mateřské, tak mi bylo nabídnuto „stanicování“, jak já říkám, na odd. 33, které v té době bylo na rozpadnutí. Mělo málo personálu, ale tenkrát jsme to zvládli dát dohromady, zůstaly bezva holky, nově jsme vymalovaly… A zůstala jsem tam až do roku 2016, to už jsem byla v důchodu, ale pořád jsem měla pocit, že mám pacientům co dát. A když se potom uvolnilo místo v ambulanci na ECHO, tak jsem se přemístila a jsem tam už šestý rok.
Kdy si plánujete dopřát penzi? J
Myslím, že ke konci roku bych to už ukončila, a to kvůli zdravotním problémům. Jsem z toho nešťastná, v pracovním životě jsem nikdy nemusela výrazně využívat pracovní neschopnost, ale teď už to je tak, jak je, a nechci kolegyně omezovat tím, že nečekaně vypadnu z provozu. No a začala bych se věnovat vnučce, je jí rok a půl, tak bych byla taková trochu aktivnější babička.
Přemýšlela jste někdy, že byste práci změnila?
Abych byla upřímná, tak ani ne. I když byly někdy těžké doby, šla bych na zdravotní školu nejspíš znovu, i když je teď studium nastavené tak zvláštně. Práce s lidmi mě naplňovala, v podstatě naplňuje do dnes. Kdyby nenaplňovala, tak v nemocnici už nejsem. Já jsem vždycky měla takový pocit, že se musím o někoho postarat. Nemusím, ale chci. (smích)
Proč právě svatá Anna?
Dělala jsem zdravotní školu v Kyjově, původně jsem měla být dětskou sestrou, ale v roce 1969 zrovna neotevřeli tuto větev, takže jsme byly přeřazeny na všeobecnou. A ze svaté Anny přišla nabídka z interny, což se mi líbilo, chirurgii moc nemusím. Tak jsem sem nastoupila s tím, že se po roce dvou vrátím domů, ale nakonec jsem se ani po padesáti letech nevrátila.
Když srovnáte své začátky s pracovní náplní sestry teď, došlo k výrazným změnám?
Myslím, že velké plus je strava. Dřív jsme tahaly těžké várnice a jídlo pro pacienty porcovaly a zahřívaly, teď je tablet systém, značka ideál. To si myslím, že je velká úleva pro sestry. Jinak bych řekla, že je teď více takové odborné práce, pacienti jsou někdy komplikovaní, ať už to jsou dekubity, defekty… Je to náročnější. Tím ale nechci říct, že když jsem začínala, bylo to jednoduché. Naopak jsme například měly skleněné stříkačky, musely se vyvařovat jehly, ty byly kolikrát ucpané, tupé, někdy se vůbec nedala pacientovi nabrat krev, praskaly zkumavky a podobně. Nebyl ale takový obrat pacientů, teď se všichni snaží hospitalizaci maximálně zkracovat, pacienta co nejdříve mobilizovat a dostat zpátky do běžného života.
Máte nějakou vzpomínku, která vás v pracovním životě silně zasáhla?
Velký šok pro mě byl první exitus. Ne že by si člověk neuvědomoval, že život je takový, že přijdeme a také odejdeme, ale tak úplně se na to připravit nejde. Odchodů mi bylo vždycky líto. No a pak naopak, silné byly také momenty, kdy se něco povedlo. Kdy za námi pacienti přišli po čase na kontrolu nebo jen pozdravit a viděli jsme, že se jim daří. To mě tak nějak drželo, nebyl to jen kolektiv, ale i vděční pacienti.
Dala byste kolegyním nějakou radu, jak si tu lásku k povolání udržet?
Já bych jim všem přála, aby měli štěstí na dobrý kolektiv, dobré staniční sestry, o které se mohou opřít. Ve zdravotnictví to je vždycky týmová práce, to je alespoň můj názor.
Magdalena Sedláčková vlevo.
Pavla Musilová – II. interní klinika FNUSA a LF MU
Nástup: 18. 8. 1976
Vzpomínáte si na svůj první pracovní den u sv. Anny? Jak probíhal?
Nastupovala jsem do práce den po svých narozeninách, a tak kam jsem přišla, ať to bylo k hlavní sestře, vrchní nebo na personální, všude mně prvně pogratulovali a v uvolněném duchu se vedly přijímací pohovory. To bylo důležité, neb v roce 1976 se propadl chodník před nemocnicí a tou tragédií nás každý strašil, že tu mizí ženské pod zem.
Když srovnáte své začátky v nemocnici se současností, změnila se v něčem práce zdravotní sestry?
Práce zdravotní sestry se změnila v tom, že máme spoustu pomůcek, o kterých se nám v začátcích ani nesnilo. Např. ranní odběry na interním oddělení – odebrala jste několik zkumavek tupou kovovou jehlou a při cestě do laboratoře se vám stojánek zvrhnul a skleněné zkumavky se rozbily. To bylo na mašli. K tomu měly starší a zkušenější kolegyně peprné poznámky… Ale pamatuji si, že naopak k dobrému zvyku patřilo při noční směně se jít představit na protější oddělení. Kdyby bylo potřeba, tak jsme si byly oporou. A potřeba byla mnohokrát, to už se dnes asi nedělá. Bylo více fyzické práce, ale méně papírů, víc jsme si musely pamatovat, ať jméno, diagnózu nebo léky.
Proč jste se rozhodla stát zdravotní sestrou? Volila byste tak znovu?
Práce mě ještě pořád naplňuje, jinak bych tu nebyla, ale je pravda, že pracuji na dialýze a ta se liší od standardu. Rozhodla bych se stejně, uspokojuje mě, že mohu o něčem rozhodovat, ale přitom jsem podřízená, takže míra zodpovědnosti je snesitelná.
Dala byste mladším kolegyním nějakou radu, jak si k povolání udržet pozitivní vztah?
Ze všeho nejvíc zaleží na kolektivu. Práce může být mraky a zvládne se, ale když chybí porozumění, tolerance a vstřícnost, tak se pracuje špatně. A to já jsem měla a taky jsem vytvářela a nekazila. Důležitý je humor! Měla jsem a mám spoustu koníčků, ať to dříve byly ruční práce, kultura, divadlo, nebo hlavně četba. Pomocí těchto znalostí poučuji a rozdávám někdy i nevyžádané rady. A tak to tady táhnu už 46 let s přetržkou 5 let mateřské.
Krátce: pořád se o někoho starám, prvně o mladší sourozence, pak o nemocnou kolegyni, pak jsem si vzala nevidomého manžela, pak jsem měla v 36 a 39 letech dvě děti, také se starám o naše pacienty, kteří sem dlouhodobě chodí – máme s nimi úplně jiný vztah než na odděleních.
Marie Šplíchalová – I. neurologická klinika FNUSA a LF MU
Nástup: 1. 8. 1976
Vzpomínáte si na svůj první pracovní den u sv. Anny? Jak probíhal?
Na oddělení 83 dětské neurologie jsme nastoupily čtyři spolužačky, takže nám to připomínalo hodiny ošetřovatelské péče na zdravotnické škole. Staniční sestra s námi měla trpělivost, proto jsme se cítily dobře. Byl to pěkný začátek.
Oddělení 83 krátce po nástupu Marie Šplíchalové
Když srovnáte své začátky v nemocnici se současností, změnila se v něčem práce zdravotní sestry?
Práce zdravotní sestry je v základu pořád stejná. S postupem času přibyly modernější pomůcky, což usnadňuje práci, na druhou stranu je ale více administrativy.
V neurologické ambulanci po nástupu z mateřské dovolené
Proč jste se rozhodla stát zdravotní sestrou? Volila byste tak znovu?
Líbilo se mi povolání dětské zdravotní sestry a práce mě uspokojovala. Ano, rozhodla bych se tak znovu.
Dala byste mladším kolegyním nějakou radu, jak si k povolání udržet pozitivní vztah?
Nenosit pokud možno pracovní problémy z práce domů. V práci si vytvořit priority a méně důležité věci řešit později, hodně napomáhá i dobrý pracovní kolektiv. Doma je dobré mít pohodové zázemí a hlavně si najít koníčka, který Vás pozitivně naladí.
Eliška Koláčková – Ústav klinické imunologie a alergologie
Nástup: 1. 8. 1976
Práce zdravotní sestry je sice velmi náročná, ale také nesmírně krásná a zajímavá. Odměnou je pro člověka hlavně vděčnost, kterou mu pacienti vyjádří. Určitě bych tedy neměnila. Za svůj profesní život jsem poznala i lékaře a spolupracovníky, kterých si stále velmi vážím, i když mnozí už dnes nejsou mezi námi. S mnohými jsem dodnes v kontaktu. Musím ale zmínit, že v současnosti se pracovní vztahy velmi změnily, neboť chybí pokora a využívání zkušeností starších a zkušenějších kolegů.
Po maturitě jsem pracovala 19 let na oddělení ARO až do roku 1995, kdy jsem přešla na ambulanci ÚKIA, kde pracuji dodnes. Intenzivní medicína byla vždycky můj sen. Zajímaly mě diagnózy, léčba a následná prognóza pacientů.
Při práci s lidmi je důležitá hlavně empatie, schopnost vcítit se, a také trpělivost. Od pacientů jsem se také mnohé naučila. Mnozí se potřebovali vypovídat a předali mi během mé práce řadu cenných rad a zkušeností. Mnohokrát na mě vyšla také služba na Štědrý den. Snažila jsem se, aby hlavně nebyli smutní. Mnohdy se mi to až tolik nedařilo, protože je přepadly vzpomínky a melancholická nálada.
Pro toto povolání by měl mít člověk samozřejmě určité vlohy. Žádné peníze nevykompenzují to, co je nutné pro tuto práci obětovat. Povolání zdravotní sestry může vykonávat každý, kdo se dokáže obětovat pro druhé. Musí umět také komunikovat s lidmi a neošklivit si činnosti, které jsou s povoláním sestry spojené. Například přebalování pacientů. Nejsmutnější okamžiky jsem zažila vždy, když mně nadobro odešel nějaký pacient. Smrt je vždy bolestná. Pokud jsem se o pacienta starala dlouhou dobu a dobře ho poznala, těžce jsem jeho odchod nesla. I s tím se musí v tomto povolání počítat. Takový je koloběh života, jedni se narodí a druzí zemřou.
Nicméně je příjemné ten život i žít a udělat si čas i na sebe. Tohle povolání nejde dělat jen pro peníze. To, co tomu totiž obětujete, je penězi nevyčíslitelné. Je to práce k nezaplacení.
Bronislava Horňáková (I. NK)
Nástup: 15. 7. 1975
Vzpomínáte si na svůj první pracovní den u sv. Anny? Jak probíhal?
První den byl plný očekávání a trochu také obav, abych všechno dobře zvládla. Začínala jsem tu po škole na I. interně a vše dobře dopadlo i díky skvělému přístupu kolegyň.
Když srovnáte své začátky v nemocnici se současností, změnila se v něčem práce zdravotní sestry?
Je rozdíl ve změně některých postupů, pomůcek, spousta různých vyšetření. Přibylo také dokumentace a papírování. Navýšily se i počty pacientů.
Proč jste se rozhodla stát zdravotní sestrou? Volila byste tak znovu?
Ráda pomáhám potřebným lidem. Člověk má z toho dobrý pocit, že je užitečný. Myslím, že bych se tak rozhodla znovu.
Dala byste mladším kolegyním nějakou radu, jak si k povolání udržet pozitivní vztah?
Hlavně nenosit si práci domů a najít si vhodného koníčka, který dodá adrenalin a zbaví špatné nálady, je to také prevence vyhoření. Důležité je mít doma dobré zázemí. Nesnažit se být perfektní, některé věci snesou odklad. Rozlišit priority. Dnes mají mladí více ocenění, peněz, různé benefity, které za nás nebyly.
