Před zlými silami se lidé chránili všelijak – kreslili na podlahu magické kruhy, kropili obydlí svěcenou vodou nebo před dveře pokládali čerstvá vejce. Dárci krve si ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně mohou zajistit ochranu před blížícím se pálením čarodějnic jednoduše dobrým skutkem. Tematické čarodějnické odběry v pátek 30. dubna budou navíc odměněny dárky od dobrovolníků z Dobrocentra u sv. Anny, kteří za akcí stojí.

„Každý, kdo v pátek 30. 4. dorazí, si odnese malý dárek jako poděkování za ochotu pomoci. Tentokrát zcela stylově – koště. A pokud už doma nějaké koště máte, nemusíte se bát, dostanete něco jiného, třeba nějakou sladkost. Ale hlavně přijďte, protože vašich 450 ml krve může pomoci někomu zachránit život,“ zve všechny pravidelné dárce i ty, kteří o darování krve teprve uvažují, na páteční akci v Krevní bance FNUSA Mgr. Svatava Kalná, hlavní koordinátorka dobrovolníků. Pro dárce bude zajištěno také speciální poděkování od sponzorů nemocnice v podobě sladkostí a čajů Biogena.

„Přestože současná situace neumožňuje dobrovolníkům docházet přímo za pacienty, v žádném případě nezahálíme, prostě pomáháme jinak,“ doplňuje Svatava Kalná. Další akci plánují v odběrovém centru Krevní banky FNUSA v květnu, ponese se v duchu jara.

Zájemci se mohou objednávat přes online rezervační systém na adrese kb.fnusa.cz nebo telefonicky na čísle 543 182 190 (7:00–15:00).

Momentálně nejvíce chybí krevní skupiny A+ a A-, B- a 0-. Odběrové centrum Krevní banky FNUSA však vítá každého zájemce o darování krve, které není v nemocnicích nikdy dost.

Libor Novotný byl hospitalizovaný na covidovém oddělení II. interní kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. První příznaky nemoci covid-19 pocítil ještě doma v podobě vysoké horečky. Nebylo to však poprvé, co jeho organizmus reagoval vysokými teplotami na nějaký zdravotní problém, a tak se po konzultacích se svým praktickým lékařem léčil doma standardní formou. Po týdnu se cítil mnohem lépe a říkal si, že má nemoc za sebou. Pak ale přišel náhlý zvrat.

Co se stalo?

V noci z neděle na pondělí jsem najednou začal kašlat suchý dráždivý kašel, který mě obracel takříkajíc naruby. Požádal jsem proto praktika prostřednictvím SMS o léky na zklidnění a obdržel jsem CODEIN. Po zhruba 24 hodinách mi již bylo jasné, že něco není v pořádku, a na doporučení mé sestry jsem vyhledal lékařské vyšetření v podobě RTG plic ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Ošetřující lékař mi sdělil, že mám oboustranně zasažené plíce a má saturace kyslíkem je pod 89, a že v těchto případech se již pacienti podrobují kyslíkové a další léčbě. Původně jsem chtěl jen dostat léky a odjet domů, nakonec mě naštěstí lékař přesvědčil, abych zůstal v nemocnici.

Jak probíhala léčba?

S ohledem na časový odstup od počátku infekce by bylo neúčinné nasazení léků typu REMDESIVIR, a tak byl hlavní cestou kyslík a zastavení viru v plicích kortikoidy, vitamíny a minerály. Velmi důležité ale také bylo nevzdat to v hlavě. Lékaři samozřejmě dělají maximum, ale tělu musí poručit pacient, musí se rozhodnout prostě být zdravý a ne nečinně ležet na posteli a čekat, co přijde. Ano, bolí to, je to náročné, ale každý musí pracovat sám. Toto by měli lidé vědět, že lékaři nejsou všemocní, neschovávají si někde tajně léky, neb je nechtějí aplikovat, prostě mají v určité fázi tohoto onemocnění jen omezené možnosti a dávají Vám šanci. A nyní musíš Ty!

Co jste tedy vy osobně dělal?

Po cca 24-48 hodinách od aplikace všech infuzí a hlavně kyslíku jsem začal vnímat, že je potřeba se nějak dále posouvat a ne jen ležet na posteli, přijímat péči a čekat na zázrak. Začal jsem pravidelně cvičit dechová cvičení, abych rozpohyboval plíce až na hranici bolesti a kašle, posílil odhodlání a vůli, rozhodnutí se uzdravit…. Postupně jsem zkoušel omezovat přísun kyslíku vytažením tzv. „brýlí“. Měl jsem ohromnou podporu v laskavosti personálu a vnímal jsem to jako „obrovsky“ důležitou věc, která mi pomáhala. Osobně bych si troufl říct, že nejvíce pro mě znamenal vždy ve slabé chvilce kyslík a jeho dostatečný přísun. Vzhledem k nechuti k jídlu jsem i výrazně ztrácel na váze, což jsem také chtěl zlomit, ale moc se mi to nedařilo. Po čtyřech  dnech, které byly opravdu „bojůvka“, a hlavně v noci, kdy jsem skoro vůbec nespal… Musím se přiznat, že mě provázely špatné myšlenky, obavy, místy i strach. To vše vedlo nakonec k rozhodnutí, že já se vrátím domů a budu OK.

Kdy se váš zdravotní stav začal zlepšovat?

Řekl bych, že po pár dnech, kdy jsem se snažil opravdu denně provádět dechová cvičení a spolu s fyzioterapeutkou i pohybová cvičení v rámci lůžka – no, cvičení je možná silné slovo, zkoušel jsem zvedat ruce, nezadýchat se, posadit se, stoupnout si… To vše bylo prospěšné. Ale také mi pomáhala moje snaha pozitivně myslet a nevzdat to. Pak už jsem dokázal i jít sám na ranní hygienu. Netušil bych, jaký to může být balzám na duši – sám udělat pár kroků, umývat se, protáhnout se. Požádal jsem i o snížení přísunu kyslíku, abych mohl trénovat samostatné dýchání a silou vůle si srovnával myšlenky orientované na uzdravení. Šlo to pomaličku, ale cítil jsem se každým dne lépe a lépe.

V jaké kondici jste poté opouštěl nemocnici?

Z nemocnice jsem odcházel s pocitem nepopsatelným. Šedivé Mendlovo náměstí v Brně bylo jak pod slunečníkem na karibské pláži, mohl jsem chodit, dýchat, i když velmi pomalu. Musím říct, že personál oddělení mi byl nenahraditelným motorem a motivací, jejich příjemný, vždy vstřícný přístup k potřebám někdy i nepříjemných pacientů jsou pro mě dosud mimo běžné pochopení. Mají můj neskonalý obdiv a respekt. Za to, s jakou odvahou a nasazením do pomoci pacientů jdou, jak dodávají morální i psychickou sílu doprovázenou úsměvem. Jinými slovy, opouštěl jsem nemocnici s pocitem, že jsem získal to NEJ, co se dalo v danou chvíli získat, neumím si představit lepší péči, překvapením byla i vysoce kvalitní strava, byť má chuť byla značně omezena. Ne že bych se chtěl do nemocnice vracet (úsměv), ale ke sv. Anně vždy s absolutní důvěrou.

Jak se cítíte teď? Máte ještě nějaké post covidové problémy?

Aktuálně stále cvičím, cítím se zcela v pořádku s lehkým kašlem, ale to beru jako takovou pánskou těžkou nemoc. Dýchám naplno, zvládnu již opravdu cvičit fyzicky, hodně jím a myslím, že následky v plicích sice déle zůstanou, ale časem to odezní. Nemohu být neskromný, na stav, v jakém jsem byl, se nyní cítím zcela zdráv.

Jak se zpětně díváte na celý průběh nemoci?

Nejsem si jist, že bych řekl, že jsem podcenil příjezd do nemocnice, prostě to přišlo z ničeho nic. Všem bych doporučil mít doma za pár stokorun oxymetr na měření saturace kyslíku v krvi, mnohé prozradí dopředu.  A pak nepodcenit kašel, který sedne na plíce. Nasazení uklidňujícího codeinu není léčba, a jen to oddálí skutečnou léčbu. Nejsem žádný panikář, ale chápu, že v době, kdy se po pozitivních testech s praktikem jedná jen po SMS či telefonu, je to taková dost amatérská diagnostika, která je zřejmě mnohdy špatně.

Vnímáte teď onemocnění covid-19 jinak než předtím?

Nikoliv, celou dobu COVIDU jako aktivní podnikatel jezdím po celé ČR, musím řídit lidi, setkávat se. Razím cestu odpovědného přístupu, nejít zbytečně naproti, ale řešením není se zavřít do sklepa a čekat. Domnívám se, že to projde přes všechny a někdo bude mít průběh silný a někdo lepší, asi je to kombinace organismu každého jednotlivce. Nikdy jsem COVID nezlehčoval na „chřipečku“ a nikdy to neudělám. Je to zákeřný virus, velmi nebezpečný, a útočí pak i ze zálohy, když si člověk myslí, že je OK.

Osobně jsem se velmi mýlil, neb jsem si říkal, že jsem silný, a že já budu mít průběh lehký. Tak jsem dostal facku a za vyučenou…

Přeji všem pevné zdraví, hlavně silnou mysl při boji s tímto neřádem a děkuji všem lékařům, zdravotníkům, personálu v celé ČR za jejich práci – navždy hluboký respekt!!!

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz

Třes, ztuhlost, zpomalené pohyby, ale i přecitlivělost, ztráta schopnosti soustředit se nebo podezíravost. To vše jsou příznaky Parkinsonovy choroby, nevyléčitelné chronické nemoci, kterou každoročně připomíná 11. dubna Světový den Parkinsonovy choroby. S druhým nejčetnějším neurodegenerativním onemocněním se ve specializovaném centru Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně léčí okolo tisíce pacientů ročně.

Jedním z nich je také Libor Jaša. „Třepal se mi palec u levé ruky, šel jsem k praktické lékařce a ta správně odhadla, že by mohlo jít o Parkinsonovu nemoc,“ popisuje svou první zkušenost s nemocí. Do Centra pro abnormální pohyby a parkinsonismus FNUSA dochází od roku 2004, bylo mu tehdy čtyřicet let.

„Pana Jašu nemoc postihla v mladším věku, než bývá obvyklé. Nejčastější věk pacienta při stanovení diagnózy je 61 let, ale v deseti procentech případů se objevuje i u lidí mladších 40 let,“ popisuje doc. MUDr. Marek Baláž, Ph.D., specialista z Centra pro abnormální pohyby a parkinsonismus při I. neurologické klinice FNUSA a LF MU. To je jedním ze tří v České republice, která se na onemocnění zaměřují a poskytují pacientům komplexní terapii včetně té chirurgické. Vzniklo v roce 1993 jako první svého druhu u nás.

Počet lidí trpících Parkinsonovou nemocí se v Česku odhaduje na 30 tisíc a číslo se stále zvyšuje. „Je to tím, že se zlepšují diagnostické možnosti, a také stárnutím populace. S růstem průměrného věku se zvyšuje i výskyt neurodegenerativních onemocnění,“ říká doc. Marek Baláž a dodává, že i když se jedná o druhé nejčetnější onemocnění tohoto druhu, má zároveň nejširší možnosti léčby.

„Pro pacienty máme k dispozici základní lékovou terapii, důležitou součástí je však také terapie neléková. Například fyzioterapie, vlastní aktivita pacienta, aktivizace v běžném životě. Používáme i pokročilé, tedy invazivní terapie. Jedná se o pumpové metody, které umožní pacientům pomocí pump dávkovat bez přerušení léky, a o chirurgické metody,“ popisuje doc. Marek Baláž.

Chirurgickým řešením, které ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně podstoupilo už zhruba sedm set pacientů, je hluboká mozková terapie (DBS). Nemocnému jsou při ní zavedeny tenké elektrody do hlubokých oblastí mozku. Jsou spojeny s neurostimulátorem, který se vkládá pod klíční kost. Přístroj pacientům umožní prostřednictvím stimulů zmírnit hybné příznaky Parkinsonovy nemoci. „K DBS se přistupuje v situaci, kdy už pacientovi nestačí běžná léčba léky,“ doplňuje doc. Marek Baláž.

Zároveň ale upozorňuje, že žádná z metod bohužel nedokáže Parkinsonovu chorobu vyléčit. Dokážeme pouze potlačit příznaky a tím zlepšit kvalitu života pacientů. To potvrzuje také Libor Jaša, který se díky podstoupení neurochirurgického výkonu může dál věnovat například svému oblíbenému stolnímu tenisu. „Po operaci beru třetinu léků, hodně jsem se zlepšil, vrátilo mě to tak o deset let zpátky,“ pochvaluje si aktivní člen Parkinson klubu Brno, který se o svém onemocnění snaží také šířit osvětu.

SPIS je zkratka pro Systém psychosociální intervenční služby, který poskytuje první psychickou pomoc a psychosociální podporu ve zdravotnictví. Pracují v něm podpůrné týmy speciálně vyškolených zdravotníků. Poskytují podporu blízkým pacientů, ale i samotným zdravotníkům. Součástí pomoci je anonymní telefonická linka krizové podpory pro zdravotníky. Do projektu EU, který zavádí SPIS do nemocnic, se zapojila také Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.

Koordinátorkou SPIS ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně je Bc. Eva Justrová. Běžně pracuje jako zdravotní sestra v angiologické ambulanci II. interní kliniky FNUSA a LF MU. Jako zdravotník se rozhodla pomáhat nejen pacientům, ale také ostatním zdravotníkům. Kromě intervenční pomoci přímo v nemocnici slouží i na již zmíněné telefonické lince. „Služby si beru většinou přes víkend, protože přes týden pracuji v ambulanci. Někdy je to náročné, jeden hovor klidně trvá i hodinu. Volající jsou nejrůznějších zdravotnických profesí – lékaři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti, záchranáři, sanitáři, ale také třeba laboranti, farmaceuti nebo řidiči sanitních vozů. Nově i studenti lékařských fakult a zdravotnických škol. Občas zavolá i partner zdravotníka nebo bývalý zdravotník,“ zmínila Eva Justrová s tím, že témata volajících nyní jednoznačně  spojuje nemoc COVID-19.

„Loni na jaře, když linka začínala, byla znát zvědavost i počáteční obavy volajících. Rezonovalo hlavně téma nedostatku ochranných pomůcek, ale také nejistota a strach z neznámého viru a vývoje pandemie, strach z nákazy sebe i své rodiny, přesuny zdravotníků na pro ně neznámá pracoviště a nový kolektiv. Od podzimu 2020 dominuje a zesiluje problém celkové fyzické a psychické vyčerpanosti zdravotníků a s ním spojený nedostatek času a energie pro rodinu, děti, bez vize viditelného konce pandemie. Dále to jsou partnerské problémy vzniklé zmíněným nedostatkem času a energie, distanční výuka dětí, testování a očkování, opět strach o své blízké, vážný průběh onemocnění a zvýšený počet úmrtí pacientů, příbuzných či kolegů zdravotníků a nedostatečná podpora nadřízených. Hovory jsou podpůrné, ale i informační.“

Eva Justrová zaznamenala nárůst telefonátů během roku o zhruba 30 procent. „Nejtěžší jsou situace úmrtí blízkých v rodině či kolegů zdravotníků, nejen v souvislosti s COVID-19, ale i situace, kdy je volající naprosto vyčerpán a má nechuť k práci, k rodině, kamarádům, koníčkům a podobně. Někdy je velmi obtížné najít způsob, jak dotyčnému pomoci a dodat mu naději. Snažím se aktivně naslouchat, hledat záchytné body – co by pomohlo, pomoci vytvořit ‚plán‘ na další hodiny a dny, hledat vhodné copingové strategie (zvládání stresu), eventuálně předat vhodné kontakty na další odbornou pomoc,“ popsala Eva Justrová, která na otázku, proč to dělá a kdo pomáhá jí samotné, reagovala úsměvem. „Pomáhají mi právě ty záchytné body – manžel, rodina, procházky přírodou, víra v Boha, někdy také možnost konzultací s různými odborníky. A proč to dělám? Jako zdravotník vím, že tahle profese přináší nejen fyzickou, ale i psychickou zátěž. Ta je mnohdy horší než únava a vyčerpání. A správné slovo ve správný čas má velkou sílu. Pokud někomu díky tomu pomohu jít zase kousek dál, moje pomoc není marná a má smysl,“ dodala Eva Justrová.

Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně momentálně působí v projektu SPIS dva vyškolení odborníci. Dalších 15 zdravotníků absolvuje během několika měsíců certifikované kurzy s výcvikem a postupně se do pomoci také zapojí.

 

Pandemie koronaviru a s ní spojená opatření se odrazila mimo jiné negativně také na našich očích. Nutnost nošení roušek a respirátorů a také čas strávený u počítače, televize nebo mobilů – to vše může výrazně ovlivnit nebo zhoršit kvalitu slzného filmu na povrchu očí.

Slzný film je naší fyziologickou ochranou povrchu oka. Pokud dojde k jeho poruše, vzniká onemocnění zvané syndrom suchého oka. „Ten se projevuje mnoha různými subjektivními i objektivními příznaky. Pacienti popisují širokou škálu potíží, například pálení, řezání očí, pocit cizího tělesa, pocity tlaku v očích, mluví i o pocitu unavených očí až mírné bolesti hlavy. Často si stěžují na přítomnost bělavého lepkavého hlenu v očních koutcích nebo mezi řasami a také často popisují, že mají stále lehce zarudlé oči,“ popisuje primářka Očního oddělení Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně MUDr. Hana Došková, Ph.D.

Syndrom suchého oka v posledních letech trápí podstatnou část naší populace, některé odborné statistiky uvádí, že postihuje až třetinu populace. „Během pandemie se s těmito obtížemi setkáváme častěji. Roli hraje například nesprávné nošení roušek nebo respirátorů. Pokud si ochranné pomůcky nenasadíme tak, aby nám těsně doléhaly horním okrajem k nosu a kůži obličeje pod očima, dojde k tomu, že podstatná část vydechovaného vzduchu směřuje na povrch očí. Teplý vydechovaný vzduch výrazně ovlivní rychlejší odpařování vodnaté složky obsažené v slzném filmu. Tímto dochází k většímu narušení soudržnosti slzného filmu a rychlejšímu vzniku potíží, souvisejících se syndromem suchých očí,“ upozorňuje Hana Došková a dodává: „Další okolností, která v současné době hraje důležitou roli v kvalitě slzného filmu, je častější a delší práce s počítačem. Pokud dlouhodobě a intenzivně pracujeme na počítači, tak se zákonitě více soustředíme na psaný nebo čtený text.  Aniž bychom si to uvědomili, snižujeme frekvenci mrkání. Tím rychleji dochází k narušení celistvosti slzného filmu. Navíc současně více zapojujeme „zaostřovací mechanismus oka“ na jednu vzdálenost. I tato okolnost může vést k pocitu únavy a bolesti očí.“

Primářka Hana Došková doporučuje při problémech vyšetření očním lékařem, protože poruchy slzného filmu mohou být spojeny i s jinými očními nebo celkovými chorobami. „Pokud něco takového lékař vyloučí, jsou první volbou léčby kapky na bázi umělých slz. Já doporučuji ty s obsahem tukové složky a hlavně bez konzervačních přípravků. Také je dobré dodržovat pravidla oční hygieny, například v USA mají pravidlo 20-20-20. Po každých 20 minutách práce na počítači se máme alespoň na 20 sekund podívat do vzdálenosti alespoň 20 stop – tedy u nás 6,5 metrů,“ uvedla Hana Došková a s úsměvem dodala: „Pacienti se mě často ptají, jestli se jim oči mohou díváním se na televizi nebo počítač „zkazit“. Vždycky jim odpovídám, že oči nejsou játrová paštika, která se v teple po delší době zkazí. O oči musíme pečovat stejně jako o další části našeho těla.“

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz