Pandemie koronaviru a s ní spojená opatření se odrazila mimo jiné negativně také na našich očích. Nutnost nošení roušek a respirátorů a také čas strávený u počítače, televize nebo mobilů – to vše může výrazně ovlivnit nebo zhoršit kvalitu slzného filmu na povrchu očí.

Slzný film je naší fyziologickou ochranou povrchu oka. Pokud dojde k jeho poruše, vzniká onemocnění zvané syndrom suchého oka. „Ten se projevuje mnoha různými subjektivními i objektivními příznaky. Pacienti popisují širokou škálu potíží, například pálení, řezání očí, pocit cizího tělesa, pocity tlaku v očích, mluví i o pocitu unavených očí až mírné bolesti hlavy. Často si stěžují na přítomnost bělavého lepkavého hlenu v očních koutcích nebo mezi řasami a také často popisují, že mají stále lehce zarudlé oči,“ popisuje primářka Očního oddělení Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně MUDr. Hana Došková, Ph.D.

Syndrom suchého oka v posledních letech trápí podstatnou část naší populace, některé odborné statistiky uvádí, že postihuje až třetinu populace. „Během pandemie se s těmito obtížemi setkáváme častěji. Roli hraje například nesprávné nošení roušek nebo respirátorů. Pokud si ochranné pomůcky nenasadíme tak, aby nám těsně doléhaly horním okrajem k nosu a kůži obličeje pod očima, dojde k tomu, že podstatná část vydechovaného vzduchu směřuje na povrch očí. Teplý vydechovaný vzduch výrazně ovlivní rychlejší odpařování vodnaté složky obsažené v slzném filmu. Tímto dochází k většímu narušení soudržnosti slzného filmu a rychlejšímu vzniku potíží, souvisejících se syndromem suchých očí,“ upozorňuje Hana Došková a dodává: „Další okolností, která v současné době hraje důležitou roli v kvalitě slzného filmu, je častější a delší práce s počítačem. Pokud dlouhodobě a intenzivně pracujeme na počítači, tak se zákonitě více soustředíme na psaný nebo čtený text.  Aniž bychom si to uvědomili, snižujeme frekvenci mrkání. Tím rychleji dochází k narušení celistvosti slzného filmu. Navíc současně více zapojujeme „zaostřovací mechanismus oka“ na jednu vzdálenost. I tato okolnost může vést k pocitu únavy a bolesti očí.“

Primářka Hana Došková doporučuje při problémech vyšetření očním lékařem, protože poruchy slzného filmu mohou být spojeny i s jinými očními nebo celkovými chorobami. „Pokud něco takového lékař vyloučí, jsou první volbou léčby kapky na bázi umělých slz. Já doporučuji ty s obsahem tukové složky a hlavně bez konzervačních přípravků. Také je dobré dodržovat pravidla oční hygieny, například v USA mají pravidlo 20-20-20. Po každých 20 minutách práce na počítači se máme alespoň na 20 sekund podívat do vzdálenosti alespoň 20 stop – tedy u nás 6,5 metrů,“ uvedla Hana Došková a s úsměvem dodala: „Pacienti se mě často ptají, jestli se jim oči mohou díváním se na televizi nebo počítač „zkazit“. Vždycky jim odpovídám, že oči nejsou játrová paštika, která se v teple po delší době zkazí. O oči musíme pečovat stejně jako o další části našeho těla.“

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně otevřela denní stacionář pro ambulantní léčbu nemoci COVID-19. Služeb stacionáře by měli využívat pacienti v raném stadiu této nemoci.

Stacionář vznikl v prostorách I. interní kardioangiologické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a LF MU. „Stacionář je primárně určen pacientům s nemocí COVID-19 v časném stadiu, kteří splňují kritéria pro podání protilátkových léků – bamlanivimabu a regeneronu. Pacient lék dostane přímo ve stacionáři v infuzi, po vykapání infuze bude ještě hodinu pod dohledem zdravotníků. Odejde zhruba po dvou hodinách,“ uvedl primář I. interní kardioangiologické kliniky FNUSA a LF MU MUDr. Michal Rezek s tím, že pokud bude pacient vhodný pro léčbu ivermectinem, ošetřující lékař zváží i tuto možnost podání.

Pacient, který se po absolvování testu dozví, že je covid pozitivní, by měl kontaktovat svého praktického lékaře nebo přímo stacionář a probrat s odborníky, zda splňuje indikační kritéria pro časnou ambulantní léčbu. Na telefonním čísle stacionáře 705 682 166 si následně domluví i termín návštěvy. S sebou kromě kartičky zdravotní pojišťovny bude potřebovat také oficiální potvrzení o pozitivitě. Stacionář pro ambulantní léčbu nemoci COVID-19 funguje každý všední den v čase 10–14 hodin, a to přímo ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, v budově B1 (vchod naproti bufetu), 3. patro.

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz

Posláním nemocničního kaplana je poskytovat duchovní službu – jak věřícím, tak nevěřícím. Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně tuto spirituální oblast potřeb nemocných zabezpečují tři kaplani. Jejich služby jsou obzvláště v čase dlouhodobého zákazu návštěv mezi pacienty vítané.

„Naším pracovním nástrojem je rozhovor a jsme v nemocnici pro kohokoliv, pro nemocné, pro jejich příbuzné i pro personál,“ vysvětluje sestra Františka Mgr. Jana Majerčíková. Spolu s kaplankou Janou Slukovou se věnuje převážně navštěvování pacientů, a to bez ohledu na jejich vyznání. „Chodím za pacienty napříč generacemi, stavy, myšlenkovými proudy… Volají mě třeba i nemocní, kteří si chtějí popovídat o uprchlících nebo zbraních, zajímá je, jestli mám vlasy…“ vyjmenovává s úsměvem.

Původně zdravotní sestra vstoupila do pastorace v době, kdy služba nemocničních kaplanů začínala, a díky svým zkušenostem ze zdravotnictví k ní byla přijata. „Začátky byly náročné, personál nemocnice nevěděl, kdo jsme, co na odděleních pohledáváme. Postupně se ale mezi námi a zdravotníky vytvořila důvěra a sami nás začali za pacienty volat,“ vzpomíná na začátky v roce 2005. Teď už je možnost promluvit si s kaplany podle její zkušenosti dostatečně v podvědomí i mezi samotnými pacienty. Navíc stále sama aktivně obchází oddělení a rozhovor nemocným nabízí.

Denně ve Fakultní nemocnici u sv. Anny navštíví pět až 20 pacientů, u některých tráví i hodinu a více. Nejčastěji se na ni obracejí ti, kteří v nemocnici setrvávají delší dobu, a chtějí mluvit převážně o své nemoci. „Kdybych se ocitla v takové situaci já, budu ráda, když za mnou někdo přijde a budu mu moct vypovědět, jak se to stalo a co cítím,“ říká a dodává, že pokud má pacient možnost ventilovat svou bolest, často sám dojde k smíření. Taková možnost je obzvlášť vítaná v aktuální situaci, kdy kvůli pandemii onemocnění COVID-19 platí dlouhodobý zákaz návštěv. „Už od října docházím i na covidová oddělení. Většina pacientů vidí svůj stav nadějně, ale jsou i pacienti, kteří vědí, že zemřou,“ říká sestra Františka. Kromě standardních covidových oddělení dochází i na anesteziologicko resuscitační kliniku k nejtěžším případům, tedy za lidmi na umělé plicní ventilaci a v umělém spánku. „Chodím se za nimi modlit, mluvím na ně nahlas, ale samozřejmě odezva od nich není žádná.“

Práce nemocniční kaplanky podle ní není pro každého, obdiv ke svému povolání ale skromně odmítá. „Když člověk prožívá hodně věcí osobně, tak ho to převálcuje. Různé osudy lidí je možné vnímat jenom z pohledu naděje a v mladším věku jsem měla co dělat, abych měla tu naději pro sebe, natož ji někomu přinášet,“ říká sestra, která do nemocniční pastorační služby vstoupila po svých čtyřicátých narozeninách. Hnacím motorem jsou pro ni pozitivní reakce pacientů, kteří se za ní v mnoha případech vracejí i po vyléčení. „V nemocnici jsme k dispozici pro kohokoliv, nejen pro nemocné,“ uzavírá sestra Františka Jana Majerčíková.

Svátosti, tedy modlitební obřady jako je zpověď, pomazání nemocných a svaté přijímání, poskytuje ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně poslední z trojice kaplanů, katolický kněz Leo Zerhau. Slouží také mše v kapli sv. Anny, které se v době pandemických opatření konají dvakrát týdně. „V kapli kromě omezení bohoslužeb fungujeme standardně. Řada lidí chodí i během dne, zastaví se, někdy s námi promluví, pokud jsme přítomni, nebo využijí možnost se s námi pomodlit,“ popisuje Leo Zerhau.

Kaple projektovaná podle návrhu vídeňského architekta Theophila Hansena je přístupná denně, ve všední dny ji zájemci mohou navštívit v čase 7:30–17.00, v sobotu a neděli od 13:00–16:00.

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz

Jedním z armádních zdravotníků, kteří pomáhají ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, je Lukáš Slejška. Čtyřiatřicetiletý voják byl původně všeobecnou sestrou. Po šesti letech v nemocnici vstoupil do armády a po úspěšném výcviku nastoupil k bojovému praporu do Bučovic. Tam nyní zastává funkci zdravotníka obvaziště.

Co přesně znamená funkce zdravotník obvaziště?

Obvaziště (ROLE1) je nejnižší stupeň zdravotnické podpory pro vojáky na stupni prapor. Znamená to, že v případě bojové operace jsme první zdravotnickou etapou disponující lékařem. Jsme mobilní pracoviště, které má za úkol zabezpečit základní životní funkce vojáků a v případě potřeby je odsunout na pracoviště vyššího typu (ROLE2/3/4). V době míru plníme úkoly dle potřeb praporu. To znamená zabezpečování výcviku jednotek, vedení výuky Tactical Combat Casualty Care (první pomoc pro vojáky), nákupy a distribuce zdravotnického materiálu, administrativní činnost a aktuálně vyčleňujeme i posádky v rámci operace Chytrá karanténa.

Účastnil jste se také zahraničních vojenských operací….

Byl jsem na misi v Afghánistánu na základně Bagram na přelomu let 2018/2019. Zde jsem působil společně s kolegou záchranářem a lékařem. Naší prací bylo zajištění zdravotnické péče v rámci ROLE1 (obdoba ordinace praktického lékaře). Mezi mé další úkoly patřilo poskytování zdravotní péče během plnění úkolů mimo základnu (patroly), transporty raněných a nemocných do místní nemocnice nebo stážování u americké letecké jednotky systému medevac (Medical Evacuation).

Co pro Vás bylo nejtěžší?

Účastnil jsem se pouze jedné zahraniční operace. Nejnáročnější byla situace, kdy na naši patrolu zaútočil sebevražedný atentátník ve vozidle naplněném výbušninami. Následkem výbuchu se jedno naše obrněné vozidlo převrátilo. Během incidentu bylo raněno pět vojáků, z toho jeden těžce. Na místě jsem poskytoval první pomoc společně s kolegy nezdravotníky, kteří byli proškoleni v rámci kurzu Combat Lifesaver.

Lze nějak srovnat práci na zahraniční misi a práci v době pandemie v nemocnici?

Práce v zahraniční operaci je diametrálně odlišná od práce v nemocnici. Jako vojenští zdravotníci jsme školeni především na poskytování akutní přednemocniční péče v bojových podmínkách. Postupujeme dle odlišných pravidel od civilního prostředí, používáme specifické pomůcky a postupy, se kterými se v nemocnici nesetkáte. V bojových podmínkách musíte veškerou péči podřídit taktické situaci. Vojenský zdravotník (sestra, záchranář) si musí být vědom toho, že pokud se v rámci plnění úkolu mimo základnu něco “semele”, tak je nejvyšší autoritou v oblasti zdravotnického zabezpečení, lékař na místě zpravidla není.  Z toho vyplývají i kompetence, které se rozšiřují v rámci institutu krajní nouze. Jako příklad můžu uvést podání opiátů na základě rozhodnutí zdravotníka. Během nasazení jsem i trhal zuby nebo šil rány.

Ve FNUSA pomáháte již delší dobu. Kde všude?

Původně jsem pomáhal na skvělém urologickém oddělení. Je to standardní lůžkové oddělení a z toho vyplývá spektrum poskytované péče. Tam jsem ovšem nepřišel do styku s covid+ pacientem, takže jediné opatření, které jsem pocítil, bylo nošení roušek.  Na rozdíl od anesteziologicko resuscitační kliniky, kam jsem nastoupil teprve v lednu tohoto roku, a to v rámci povinné stáže.

Anesteziologicko resuscitační klinika je jedna z nejvytíženějších…

Poskytuji tady ošetřovatelskou péči. Vždy jsem tu přidělen k sestře a staráme se o jednoho nebo dva pacienty na boxu. Konkrétně se jedná o hygienickou péči, obsluhování lineárních dávkovačů, infuzních pump, práci s ventilátorem, péči o invazivní vstupy, převazy ran, polohování a podobně. Nikdy předtím jsem na oddělení tohoto typu nepracoval, a tak se teprve zaučuji a snažím se neudělat více škody než užitku.  Je to velmi náročná práce a to jak fyzicky, tak psychicky. O to víc v této době, kdy je nezbytné dodržovat přísná protiepidemická opatření stran covid-19.

Neříkáte si po této zkušenosti, že být na misi je teď možná jednodušší než být na ARK?

To asi nelze takto srovnávat. Na misi je velké riziko, že vás někdo zraní nebo i zabije. Prakticky jsme museli být připraveni na mimořádné situace 24 hodin denně po dobu delší než šest měsíců. Na druhou stranu na anesteziologicko resuscitační klinice má sestra obrovskou zodpovědnost za přiděleného pacienta a nesmí chybovat. Každá práce má svoje.

 

3. března je každoročně připomínán Světový den sluchu. Důvodem je především snaha informovat veřejnost o možnostech léčby při ztrátě sluchu. Závažnou poruchou sluchu totiž trpí každý druhý senior ve věku nad 65 let. A podle lékařů naprostá většina starších lidí před svým okolím tento hendikep skrývá. Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně pacientům pomáhají v poradně Centra kochleárních implantací na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku FNUSA a LF MU.

Klinika zajišťuje komplexní diagnostickou a léčebnou péči dospělým pacientům s poruchami sluchu. V roce 2012 vzniklo Centrum kochleárních implantací a také specializovaná poradna. „Poskytujeme zde konzultace kandidátům kochleární implantace nejen z jihomoravského regionu, ale i pacientům ze Zlínského kraje a Vysočiny. Pracoviště je úzce provázáno s Klinikou dětské ORL FNB, která zajištuje péči o dětské pacienty. Ročně v našem centru provedeme zhruba 50 implantací, z nichž asi polovina jsou implantace u dospělých pacientů,“ uvedl přednosta Kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku FNUSA a LF MU doc. Břetislav Gál, Ph.D. a dodal, že centrum mimo jiné jako první v republice nabídlo svým pacientům plně implantabilní kostní sluchadlo. „Kromě kochleárních implantátů nabízíme pacientům také možnost implantátů pro přímé kostní vedení, ty fungují na principu tzv. kostních sluchadel. Ty převádějí zvuk na vibrace, které jsou kostmi lebky vedeny do vnitřního ucha. Jsou určena především pro pacienty, kteří nemohou nosit běžná sluchadla s tvarovkou ve zvukovodu, například pacienti trpící alergickými a zánětlivými výtoky z uší.“

Kochleární implantát nahrazuje sluch lidem, kteří se buď narodili jako neslyšící anebo sluch ztratili v průběhu života. Umožňuje převedení zvuku na elektrické impulzy, které jsou přenášeny přímo k zakončením sluchového nervu. „Tento princip kochleární implantát zásadně odlišuje od klasických sluchadel, které fungují na principu zesilovačů a k jejich dobrému účinku je nutné zachování alespoň zbytků sluchu. Obecně lze říci, že sluchadly můžeme úspěšně kompenzovat sluchové poruchy lehkého a středně těžkého stupně, zatímco kochleární implantát je indikován u osob, u kterých je poškození vnitřního ucha tak velké, že vede k těžké nedoslýchavosti či hluchotě a efekt sluchadel již není a nemůže být dostatečný,“ upozornil doc. Břetislav Gál a dodal: „Takový pacient se může prostřednictvím svého ORL lékaře nebo přímo objednat do naší specializované poradny. Prvním krokem je základní audiometrické vyšetření sluchu, které určí typ a tíži sluchové vady. Je-li pacient vhodným kandidátem, je současně obeznámen s postupem přípravy ke kochleární implantaci.“

Samotná operace je jen jedním z kroků úspěšné rehabilitace sluchu kochleární implantací.  Vlastní chirurgický výkon je prováděn v celkové anestezii a trvá průměrně dvě hodiny. „Při operaci je trvale zakotvena zapouzdřená elektronická část implantátu do podkožní kapsy za uchem a tenký elektrodový svazek implantátu zaveden pod kontrolou mikroskopu do vnitřního ucha. Ačkoliv je operace velmi specializovaná a delikátní, troufám si i na základě našich výsledků říci, že je bezpečná a s naprostým minimem závažných komplikací.  Pacient do zhojení rány zůstává v nemocnici a je propuštěn do domácího ošetření asi po 7-10 dnech po operaci. S odstupem cca 4-6 týdnů, po bezpečném vhojení implantátu, následuje zapojení a je zahájena rehabilitace sluchu, tedy proces nastavování a ladění zvukového procesoru specializovaným týmem v pracovně biomedicínského inženýra našeho centra,“ popsal přednosta Břetislav Gál, který také doplnil, že kochleární implantát nepředstavuje dokonalou náhradu tisíců smyslových buněk ve vnitřním uchu.

„Při prvním zapojení pacienti popisují zvuk zpravidla jako nepřirozený a robotický. Teprve v průběhu dalších sezení se učí zvuky zprvu správně rozpoznávat a přiřazovat k uchovaným vjemům ve sluchové paměti. Rehabilitace sluchu je snazší a rychlejší u dospělých pacientů s normálně vyvinutou řečí a tím efektivnější, čím kratší byl interval od ohluchnutí. Přestože má slyšení zprostředkované kochleárním implantátem řadu omezení, i na základě našich zkušeností lze říci, že ohluchlé pacienty dokážeme vrátit do světa slyšících a uživatelé kochleární implantace v naprosté většině dosáhnou porozumění řeči bez nutnosti odezírání,“ uzavřel téma doc. Břetislav Gál, Ph.D., přednosta Kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku FNUSA a LF MU.

Kontakt pro média:

Mgr. Dana Lipovská, Tisková mluvčí, tel.: 543 182 006, dana.lipovska@fnusa.cz