Dobrovolnice FNUSA: Pomáhat může každý. Kdo říká, že ne, ten to nezkusil

„Nemoci tu budou, ať chci nebo ne. Můžu to ignorovat nebo pro pacienty něco udělat,“ říká šestadvacetiletá dobrovolnice Nikola Trochtová. Za pacienty Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně dojíždí kdykoliv, kdy je to pro ni možné, až z Ivanovic na Hané. V rámci dobrovolnického programu DobroCentrum u sv. Anny navštěvuje nemocné v těžkém stavu i ty, kterým zdravotní stav umožňuje třeba výtvarně tvořit. Přečtěte si při příležitosti dnešního Mezinárodního dne dobrovolníků její vyprávění o pomoci druhým. 

Jste vystudovaná ajťačka, jak jste se k pomoci v sociální oblasti dostala?

Začala jsem pomáhat jedné paní po propuštění z nemocnice. Potom jsem se zapojila do projektu Diakonie Návštěvy proti samotě a pomáhala manželskému páru špatně se pohybujících seniorů, aby se dostali ven. Pak  jsem se přihlásila do DobroCentra u sv. Anny, ale kvůli covidu jsem stihla pouze pohovor, než se uzavřela oddělení. Tam jsem pak začala docházet v září 2021 a od té doby dobrovolničím pravidelně.

Proč jste se rozhodla, že budete pomáhat?

To je strašně jednoduché, mě to zkrátka baví.  Už to dělám jako jakýkoliv jiný koníček. Jestli tam je něco smysluplného, to já nevím, ale mně to sobecky přináší radost. A jsem strašně vděčná, že tato možnost dobrovolničení u sv. Anny existuje.

Prošla jste i výcvikem dlouhodobého dobrovolníka, který individuálně dochází na návštěvy za pacienty na lůžková oddělení. Jak s pacienty navazujete kontakt a vznikají třeba i nějaké hlubší vazby, vidíte se vícekrát?

Docházím na neurochirurgickou JIP, kde se pacienti rychle střídají. Jednou jsem se tam setkala s kamarádem, poprvé jsme se nepoznali, kvůli nádoru oslepl. Ležel tam pět týdnů, tak s tím jsem se viděla víckrát, jinak sestřičky většinou pacienty znají, ví, za kým mě mají poslat. Prosondují to a já už jdu jen na tip za konkrétními lidmi, kteří mají zájem. Také chodím na Doléčovací a rehabilitační oddělení, kde pacienti leží měsíce, tam je snazší ten vztah navázat, ale snažím se, aby bylo jasně vidět, že jsem jen dobrovolník.

Jak samotné setkání s pacientem probíhá?

Na té JIPce nic moc jiného než povídání si nelze. Někdy pacientům čtu, teď jsem si kvůli tomu pořídila čtečku. Poptávala jsem ji z druhé ruky a původní majitelka byla tak hodná, že mi ji přenechala zadarmo, když zjistila, za jakým to je účelem. Většinou to ale je o tom povídání. Je to kolikrát taková zpovědní chvilka, někteří pacienti jsou na tom opravdu špatně. Neví, co bude za den, natož za týden.

Musí to být dost psychicky náročné i pro vás…

To říká každý, ale můžu buď být doma a ignorovat to, nebo tam zkusit jít a něco dělat. Mně přijde lepší ta druhá varianta. Bude se to dít, ať už chci, nebo ne, tomu nezabráním. Takto můžu nemocným ten čas v nemocnici alespoň zpříjemnit, i když je to třeba jen čtení bible. Někteří si chtějí jen postěžovat. Pacientovi neuleví, když mu budu dávat svou zpětnou vazbu nebo názor, ale když ho vyslechnu. Tak sedím a poslouchám. Někdy je nejlepší mlčet.

Zažila jste nějaký osud, který pro vás byl opravdu silný?

Silné pro mě bylo, když mě poslali k mladé postižené dívce, která byla slepá, a v nemocnici s ní byla 24 hodin denně maminka. Byla prakticky dítě. A když jsem je viděla i s tou maminkou, tak to bylo nad mé síly, ale brečet jsem nemohla. Byla milá, veselá, všechno brala s humorem, tak jsem ji chvíli pohlídala, aby si maminka mohla odskočit na nákup. Tohle mě vzalo, protože si člověk říká, co z toho života má, a zároveň jak strašně náročné to musí být i pro tu maminku, pro celou rodinu.

Angažujete se také na jednorázových akcích, které dobrovolníci pořádají, například výtvarných dílničkách…

Ano, našila jsem například tašky, na které jsme potom s pacienty malovali. Tento formát se dost uchytil, takže jsem po volných chvílích ušila už asi padesát tašek a pokračuji. Sháníme látky, kde se dá.

Pro tyto účely DobroCentrum pořádá i pravidelné sbírky výtvarných potřeb…

Máme jednak číslo účtu, kam nám lidé v případě zájmu můžou poslat peníze, ze kterých výtvarné potřeby nakupujeme, ale většinou čerpáme právě z veřejných sbírek věcí ke tvoření, které už lidé nepotřebují. Pokud by měl někdo doma plonkové barvy, papíry, svíčky, samolepky a podobně, budeme moc rádi, pokud by nás tím obdaroval.

Doporučila byste lidem, kteří třeba přemýšlí o dobrovolničení v nemocnici, aby do toho šli?

Já bych to doporučila minimálně zkusit. Přirovnala bych to třeba k tomu, když prarodiče hlídají vnoučata – je to pro ně občas asi náročné, ale nabije je to energií. Každého jinak, ale je tam to vyvážení vynaloženého úsilí, člověk za to dostane něco zpět. Takže bych to zkusila, nikoho to dopředu na další spolupráce nezavazuje. Není ani potřeba chodit pravidelně na oddělení, stačí třeba jednou za čas pomoci na jednorázových akcích. Strašně nerada slyším, když někdo říká, že by to nemohl dělat.  Když jde člověk pomoci například na dílničky, tak tam se nesetkává se smutnými příběhy, právě naopak vidí, jak ten pacient u tvoření ožívá.

Měl by člověk, co zvažuje dobrovolničení v nemocnici, mít nějaké predispozice, schopnosti?

Já myslím, že ten, co má chuť to zkusit, už má všechno, co potřebuje. Zbytek se naučí. Komunikace s pacienty je samozřejmě v něčem trochu specifická, ale to si zájemci všechno natrénují při vstupním školení. A pokud by se zájemce o dobrovolničení necítil na setkávání s pacienty, tak se dá pomoci i z domu. Třeba právě přípravou „polotovarů“ na dílničky, může dělat přáníčka… Těch možností je spousta.

Takže ani argument, že člověk nemá čas v konkrétní dobu, neplatí…

Přesně tak, akce fungují tak, že paní koordinátorka obešle databázi dobrovolníků a přihlásí se ten, kdo zrovna může. V případě návštěv na odděleních by měla být dodržována určitá pravidelnost, ale pokud má zájemce jen omezené časové možnosti, může v dobrovolnickém programu najít formu pomoci, která bude vyhovovat jemu. Hodí se každá ruka, nás aktivních dobrovolníků je aktuálně málo.

Tak věřím, že vaše nadšení někoho chytne. ☺ 

Už jsem „ukecala“ jednoho kamaráda a nakonec uznal, že mu to dělá radost, když může pacienty rozveselit na akcích. Tak to udělalo radost i mně. Chápu, že když někomu vyprávím, že chodím na neurochirurgickou JIPku, zní to trochu děsivě, ale opravdu se dá najít vyhovující způsob pomoci pro každého.