Teprve pátým místem v Evropě, kde dokázali úspěšně transplantovat játra, se před 40 lety stala II. chirurgická klinika brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny. Tamní lékaři v čele se slavným chirurgem Vladimírem Kořístkem se na zákrok, který provedli 2. února 1983, připravovali více než deset let. Transplantace největší a nejdůležitější žlázy lidského těla patří ke složitým chirurgickým výkonům. V Česku se v současnosti ročně uskuteční kolem stovky těchto operací.
Prvním pacientem týmu lékařů pod vedením profesora Vladimíra Kořístka se stal tehdy šestatřicetiletý Josef Mynář z Tišnova. Trpěl nevyléčitelnou jaterní chorobou a transplantace mu zachránila život. V roce 1986 se Mynář vrátil do zaměstnání a deset let pracoval na nádraží jako staniční dělník. Milovník lesa a myslivec pak musel sice odejít do invalidního důchodu, ale jak mu zdraví dovolilo, pracoval ještě jako strážný a vypomáhal jako domovník a topič.
Profesor Kořístek začal se svými spolupracovníky experimentovat již v roce 1975, kdy játra transplantovali prasatům. „Teprve po dvou letech nám většina zvířat přežívala,“ vzpomínal. Játra nakonec úspěšně transplantovali asi 150 prasatům. První lidskou výměnu jater povolilo až v roce 1983 ministerstvo vnitra, a to navíc s podmínkou, že zákrok musí mít označení „experiment na člověku“.
Kromě brněnského Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH) má od roku 1994 ve svém programu transplantaci jater také Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) a krátkodobě také Fakultní nemocnice Ostrava, kde byl ale po čtyřech letech ukončen. IKEM dosud provedl celkem více než 1300 transplantací jater, CKTCH loni provedl devítistou transplantaci jater.
Loni bylo celkově transplantováno 180 jater, zatím nejvyšší počet byl 216 v roce 2018. V loňském roce provedl pražský IKEM první transplantaci jater od žijícího dárce, kdy příjemcem byla dospělá pacientka. Nového štěpu odebraného tímto způsobem se dočkalo devět pacientů. IKEM od roku 1998 provádí také transplantace dětem mladším než tři roky, které dříve musely být operovány v zahraničí. V roce 2007 zde nová játra dostalo osmiměsíční dítě, unikátní výkon byl u takto malého pacienta v ČR proveden poprvé. IKEM si připsal i další prvenství při takzvané domino transplantaci. Lékaři při ní transplantovali játra dvěma pacientům současně, přičemž první byl dárcem orgánu pro druhého a sám získal játra od zemřelého dárce.
Játra se transplantují lidem například s cirhózou jater, s chronickou žloutenkou typu B či C, s některými druhy jaterních nádorů nebo pacientům, jimž játra akutně selhala, například při otravě. Jsou druhým nejčastěji transplantovaným orgánem. Přežívání českých pacientů se řadí nad průměr udávaný evropským registrem. S novými orgány podle údajů CKTCH přežije rok 92 procent pacientů, pět let 81 procent a deset let 72 procent.
Celý další život po transplantaci je potřeba užívat léky, které zabraňují vzniku odhojovací proces organismu (rejekce) proti cizímu orgánu. Komplikací je i zvýšená náchylnost k infekcím. I přes tato úskalí však úspěšná transplantace mění značným způsobem kvalitu života pacienta. Nemocní, kteří byli často odkázáni na předchozí několikaměsíční pobyt na lůžku, mohou vést zcela normální život.
Játra byla poprvé transplantována v roce 1963 v americkém Denveru. Úspěšný byl ale až druhý pokus tamního týmu Thomase Starzla v roce 1967. Pacient po výkonu žil déle než rok, zemřel však na nové vzplanutí nádorového onemocnění. V Evropě byla první transplantace jater provedena v roce 1968 v Cambridgi. V současnosti se v celém světě realizuje přibližně 10.000 transplantací jater za rok.
V drtivé většině se transplantují od zemřelých dárců, vhodných orgánů je ale nedostatek. Mezníkem v dalším rozvoji byl proto rok 1989, kdy v Chicagu provedli úspěšnou transplantaci části jater živého dárce. Dvouleté holčičce byla voperována část jaterního laloku její matky. Protože však tento zákrok může pro dárce znamenat i velké riziko, přistupují k němu lékaři jen výjimečně.
Historie Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie je úzce spojena s historií kardiochirurgie a transplantační chirurgie v Brně. Hlavní zásluhu na rozvoji brněnské kardiochirurgie měl profesor Jan Navrátil (1909-1992). Vladimír Kořístek, který se kromě první transplantace jater v ČR zasloužil o rozvoj chlopenní chirurgie, léčby ischemické choroby srdeční, revaskularizaci myokardu a v ČR má také prvenství v zavádění podpůrných srdečních mechanismů, zemřel v květnu 2021 ve věku 93 let.
ČTK: rmi, ped
Vanýskův den 🗓
Česká internistická společnost zve na Vanýskův den, který se uskuteční 17. února v hotelu Orea.
Valentýnské darování krve 🗓
Transplantace jater měla v Československu premiéru před 40 lety ve FNUSA
Teprve pátým místem v Evropě, kde dokázali úspěšně transplantovat játra, se před 40 lety stala II. chirurgická klinika brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny. Tamní lékaři v čele se slavným chirurgem Vladimírem Kořístkem se na zákrok, který provedli 2. února 1983, připravovali více než deset let. Transplantace největší a nejdůležitější žlázy lidského těla patří ke složitým chirurgickým výkonům. V Česku se v současnosti ročně uskuteční kolem stovky těchto operací.
Prvním pacientem týmu lékařů pod vedením profesora Vladimíra Kořístka se stal tehdy šestatřicetiletý Josef Mynář z Tišnova. Trpěl nevyléčitelnou jaterní chorobou a transplantace mu zachránila život. V roce 1986 se Mynář vrátil do zaměstnání a deset let pracoval na nádraží jako staniční dělník. Milovník lesa a myslivec pak musel sice odejít do invalidního důchodu, ale jak mu zdraví dovolilo, pracoval ještě jako strážný a vypomáhal jako domovník a topič.
Profesor Kořístek začal se svými spolupracovníky experimentovat již v roce 1975, kdy játra transplantovali prasatům. „Teprve po dvou letech nám většina zvířat přežívala,“ vzpomínal. Játra nakonec úspěšně transplantovali asi 150 prasatům. První lidskou výměnu jater povolilo až v roce 1983 ministerstvo vnitra, a to navíc s podmínkou, že zákrok musí mít označení „experiment na člověku“.
Kromě brněnského Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH) má od roku 1994 ve svém programu transplantaci jater také Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) a krátkodobě také Fakultní nemocnice Ostrava, kde byl ale po čtyřech letech ukončen. IKEM dosud provedl celkem více než 1300 transplantací jater, CKTCH loni provedl devítistou transplantaci jater.
Loni bylo celkově transplantováno 180 jater, zatím nejvyšší počet byl 216 v roce 2018. V loňském roce provedl pražský IKEM první transplantaci jater od žijícího dárce, kdy příjemcem byla dospělá pacientka. Nového štěpu odebraného tímto způsobem se dočkalo devět pacientů. IKEM od roku 1998 provádí také transplantace dětem mladším než tři roky, které dříve musely být operovány v zahraničí. V roce 2007 zde nová játra dostalo osmiměsíční dítě, unikátní výkon byl u takto malého pacienta v ČR proveden poprvé. IKEM si připsal i další prvenství při takzvané domino transplantaci. Lékaři při ní transplantovali játra dvěma pacientům současně, přičemž první byl dárcem orgánu pro druhého a sám získal játra od zemřelého dárce.
Játra se transplantují lidem například s cirhózou jater, s chronickou žloutenkou typu B či C, s některými druhy jaterních nádorů nebo pacientům, jimž játra akutně selhala, například při otravě. Jsou druhým nejčastěji transplantovaným orgánem. Přežívání českých pacientů se řadí nad průměr udávaný evropským registrem. S novými orgány podle údajů CKTCH přežije rok 92 procent pacientů, pět let 81 procent a deset let 72 procent.
Celý další život po transplantaci je potřeba užívat léky, které zabraňují vzniku odhojovací proces organismu (rejekce) proti cizímu orgánu. Komplikací je i zvýšená náchylnost k infekcím. I přes tato úskalí však úspěšná transplantace mění značným způsobem kvalitu života pacienta. Nemocní, kteří byli často odkázáni na předchozí několikaměsíční pobyt na lůžku, mohou vést zcela normální život.
Játra byla poprvé transplantována v roce 1963 v americkém Denveru. Úspěšný byl ale až druhý pokus tamního týmu Thomase Starzla v roce 1967. Pacient po výkonu žil déle než rok, zemřel však na nové vzplanutí nádorového onemocnění. V Evropě byla první transplantace jater provedena v roce 1968 v Cambridgi. V současnosti se v celém světě realizuje přibližně 10.000 transplantací jater za rok.
V drtivé většině se transplantují od zemřelých dárců, vhodných orgánů je ale nedostatek. Mezníkem v dalším rozvoji byl proto rok 1989, kdy v Chicagu provedli úspěšnou transplantaci části jater živého dárce. Dvouleté holčičce byla voperována část jaterního laloku její matky. Protože však tento zákrok může pro dárce znamenat i velké riziko, přistupují k němu lékaři jen výjimečně.
Historie Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie je úzce spojena s historií kardiochirurgie a transplantační chirurgie v Brně. Hlavní zásluhu na rozvoji brněnské kardiochirurgie měl profesor Jan Navrátil (1909-1992). Vladimír Kořístek, který se kromě první transplantace jater v ČR zasloužil o rozvoj chlopenní chirurgie, léčby ischemické choroby srdeční, revaskularizaci myokardu a v ČR má také prvenství v zavádění podpůrných srdečních mechanismů, zemřel v květnu 2021 ve věku 93 let.
ČTK: rmi, ped
Den České ligy proti epilepsii 🗓
PROGRAM
Kurs klinické epileptologie X 🗓 🗺
PROGRAM
EpiTýden Roberta Kuby 🗓
PROGRAM
Brňané nejsou na chirurgickou léčbu obezity sami. Setkávají se v rámci klubu
Lékaři, psychologové a nutriční terapeuti z Kardiovize II. interní kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a LF MU otevřeli Bari-klub – místo setkávání pro pacienty, kteří uvažují o bariatrické operaci, nebo ji už mají za sebou. Zájemci se za přítomnosti odborníků můžou v důvěrném prostředí seznámit se všemi náležitostmi zákroku a především sdílet své zkušenosti.
Bariatrická chirurgie je souhrnné označení pro zákroky, kterými se řeší těžší stupně obezity. Indikují se také u pacientů s lehčím stupněm obezity, kteří zároveň trpí diabetem či jinou metabolickou poruchou. Mezi laiky se o nich mluví jako o „zmenšení žaludku“, i když ne všechny bariatrické operace se týkají pouze žaludku. Zájemci mohou bariatrický zákrok nově podstoupit také na I. chirurgické klinice FNUSA a LF MU.
„Všichni pacienti se samozřejmě musí před operací edukovat, v průběhu léčby ale mohou nastat situace, které jsou pro ně nečekané. Informace pak shání často v různých diskusích a z neověřených zdrojů,“ popsala jeden z impulsů pro založení klubu psycholožka a organizátorka iniciativy ve FNUSA Mgr. Judita Konečná.
Účastníci Bari-klubu mohou využít nejen přítomnosti kompletního týmu obezitologie, který poskytuje relevantní odborné informace, ale zároveň mají prostor sdílet své zážitky, tipy i obavy s dalšími lidmi, kteří bariatrii ve svém životě řeší. „Ze své zkušenosti to považuji za velký benefit. Je to skvělá příležitost pro ty, kteří stále váhají, zda operaci podstoupit, ale také pro pacienty po zákroku, kteří se chtějí udržovat v módu „akce“ nebo si poslechnout o zkušenostech ostatních,“ doplnila Konečná.
Význam sdílení zkušenosti potvrzuje i pacientka Martina: „V jednu chvíli jsem znejistila, jestli operaci, a hlavně období po ní, zvládnu. Na jednom sezení si mě vzali mezi sebe pánové, kteří už byli po bariatrii, a ujišťovali mě, že to bude dobré. Může se to zdát jako maličkost, ale jejich podpora pro mě byla opravdu důležitá.“
Neformální setkání v rámci Bari-klubu se konají vždy první čtvrtek v měsíci od 16 hodin v areálu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně na Pekařské, konkrétně ve 3. poschodí budovy C1 (Kardiovize). Zájemce k ničemu nezavazují a jsou zdarma. Nejbližší klubové setkání se uskuteční 2. února.
Samotné konzultace s pacienty se zájmem o bariatrický zákrok na I. chirurgické klinice FNUSA a LF MU probíhají v poradně bariatrické chirurgie v přízemí budovy M1 každé úterý od 8:00.
Den I. interní kardioangiologické kliniky FNUSA a LF MU 🗓 🗺
Termín konání: 8. března 2023
Místo konání: Velký přednáškový sál FNUSA, budova O1
Program a další podrobnosti
Bari-klub 🗓 🗺
Krizové situace ve FNUSA pomáhá zvládat tým psychosociální podpory
Tým jedenácti proškolených interventů a peerů z řad zdravotníků nabízí ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně duševní podporu v těžkých situacích jak svým kolegům, tak blízkým nemocných. Tým psychosociální podpory v nemocnici působí už dva roky. „Všichni ve zdravotnictví známe ten hřejivý pocit, když pomůžeme někomu, kdo to právě moc potřebuje. A je jedno, jestli je to rána na těle, nebo na duši,“ říká Alena Ganobčíková, zdravotnická záchranářka z metabolické JIP, která je součástí týmu.
Systém psychosociální intervenční služby se skládá ze dvou základních větví. Peeři pomáhají zvládat stresové situace svým zdravotnickým kolegům a interventi naopak těm, kteří se nachází na druhé straně, tedy rodinám a blízkým pacientů. Alena Ganobčíková prošla speciálním výcvikem v obou směrech: „Výcvik na NCO NZO byl po psychické stránce extrémně těžký a vyčerpávající. Trénovali jsme velice citlivé situace a nebylo dne, kdy by se nebrečelo, ale stálo to za to. Znalosti a dovednosti získané ve výcviku aplikujeme v praxi téměř denně.“
Na straně zdravotníků peeři často řeší nadlimitní události, jako jsou neúspěšné resuscitace, sebevraždy pacientů nebo napadení, ale také situace, které souvisí s osobní duševní pohodou nebo vztahy na pracovišti. „Kolegové se na nás mohou obracet i se soukromými záležitostmi, pokud cítí, že zasahují do jejich schopnosti fungovat v práci,“ popisuje záchranářka a dodává, že samozřejmostí je stoprocentní mlčenlivost a diskrétnost.
Interventi jsou často voláni k příbuzným při náhlých úmrtích či komplikacích zdravotního stavu jejich blízkých. „Tito lidé se k nám dostávají často v nejhorších okamžicích svého života, kdy jejich milovaný bojuje o život anebo o něj právě nečekaně přišel. Vykazují známky akutní stresové reakce. Jako interventi si je proto přebíráme a poskytujeme první psychickou pomoc. Dohlížíme na naplňování základních biologických potřeb, doprovázíme k pacientovi, případně k zemřelému. Děláme v podstatě tlumočníky mezi rodinou a zdravotníky,“ shrnuje Ganobčíková a nabádá k tomu, aby se obě strany v případě potřeby nebály možnosti využít. Služba je bezplatná a nikdo nemusí být na těžkou chvíli sám.
Interventi jsou ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně dostupní denně od 6 do 22 hodin, se souhlasem příbuzných pacienta je aktivuje zdravotnický personál.
Alena Ganobčíková pracuje jako zdravotnický záchranář na metabolické JIP.